ČESKY / ANGLICKY

Interaktivní booklet

Sonáty a Partity pro sólové housle J. S. Bacha v interpretaci Břetislava Novotného:

Následující text je výňatkem z průvodního textu ke gramofonové nahrávce Sonát a partit pro sólové housle J. S. Bacha v podání Břetislava Novotného. Text, jehož autorem je hlavní režisér nahrávky Dr. Eduard Herzog, obsahuje též zdůvodnění Břetislava Novotného, ve kterém vysvětluje svůj nový způsob interpretace tohoto díla:

J. S. Bach psal instrumentální polyfonní skladby většinou pro varhany nebo cembalo, na nichž je vícehlasá hra technicky zcela přirozená. V Bachově době byla polyfonní hra obvyklá i na housle, jak dokazují skladby Bibera, Walthera, Bruhnse a jiných Bachových předchůdců. Smyčce ohnuté do tvaru luku umožňovaly hrát až čtyři struny současně. Menší napětí žíní však mělo nepříznivý vliv na kvalitu tónu, takže německé smyčce spolu s polyfonní houslovou hrou upadly v nemilost a přestaly se používat. S dnešními smyčci je však současně znějící čtyřhlas technicky neproveditelný. Technické úpravy v polyfonních větách Sonát a partit jsou proto nyní nutné a dokonce nevyhnutelné. Po znovuobjevení Bachovy hudby v devatenáctém století však vznikaly úpravy odklánějící se od Bachovy polyfonie, protože romantické cítění té doby bylo zaměřeno hlavně na jednu melodickou linii s harmonickým doprovodem. Je to patrné i na nahrávkách slavných houslistů a v četných notových vydáních. Proslulý varhaník, lékař a znalec Bacha Albert Schweitzer byl proto velmi kritický ke způsobu interpretace Sonát a partit a ve svých spisech dokonce zapochyboval, zda Bach v tomto případě nepřecenil možnosti houslové hry:

„Reálný požitek z těchto děl výrazně zaostává za ideálním požitkem. To je zkušenost, které patrně nebyl ušetřen žádný posluchač. Ani nejlepší hráč se nedokáže v těchto sonátách vyhnout tvrdostem. Zvlášť akordy hrané arpeggio jsou rušivé. Při jejich poslechu ani nejdokonalejší umění nedovede překonat pocit neuspokojení. Polyfonie hraná arpeggio je a zůstane nesmyslem. Otázka, zda Bach v těchto skladbách nepřekročil hranice uměleckých možností, je tedy plně oprávněná. V tom případě by jednal proti svým zásadám, protože jindy vždy pečuje o to, aby na nástroj kladl jen takové nároky, jejichž splnění zaručuje čisté akustické a zvukové uspokojení.“

Realizace polyfonie v Sonátách a partitách však udělala velký pokrok od doby, kdy Schweitzer vyslovil svůj kritický názor a své pochybnosti. Mnoho dnešních houslistů již vychází z neodmyslitelné autority Bachova rukopisu a využívá poznatky získané z moderního historického a muzikologického bádání. Přesto je polyfonie při jejich hře často nesrozumitelná. Proto se Břetislav Novotný rozhodl přispět k řešení tohoto problému nabídnutím nového přístupu k provedení tohoto mistrovského díla:

„Dnešními smyčci není možné zahrát polyfonní věty Sonát a partit jak jsou napsány. Úpravy jsou nevyhnutelné, ale měly by se co nejvíce blížit Bachovu rukopisu, protože každá zbytečná změna partitury vede k narušení polyfonie a ochuzení harmonie. Vedení hlasů a rytmus jsou nejvíce narušovány hrou akordů arpeggio a zkracováním délek tónů ve vnitřních hlasech akordů. V pomalých větách, kde je arpeggio nevyhnutelné, vracím smyčec na strunu, kde je hlavní hlas a v rychlejším pohybu akordů se arpeggiu vyhýbám hrou tří strun najednou. Délky tónů hlavních hlasů dodržuji podle Bachova rukopisu a zkracuji jen délky tónů vedlejších hlasů, jako např. v 9. až 12. taktu fugy z 2. sonáty:


Tyto takty se obvykle hrají jako melodie ve vrchním hlase doprovázená homofonními akordy:


Podle Bachova rukopisu by však měly znít tři samostatné hlasy, z nichž vrchní dva střídavě opakují část tématu:


Oba tematické hlasy hraji v předepsaných délkových hodnotách (čtvrťová nota tenuto), čímž se polyfonie stává srozumitelnou. Pouze tóny basu, které jsou v tomto místě méně důležité, hraji ve zkrácených délkových hodnotách:


Ve dvojhlasé polyfonii důsledně dodržuji délkové hodnoty, protože k jejich zkracování neexistuje žádný technický důvod. Dobrý příklad je 18. až 21. takt (a následující takty) fugy z 2. sonáty:


Ve všech úpravách je vrchní hlas ve čtvrťových notách zkracován na osminové noty, čímž je kontrast obou hlasů potlačen:


Kontrast obou hlasů zdůrazňuji dodržováním jejich délkových hodnot přesně podle Bachova rukopisu:


Námitka, že tento způsob smyku je příliš složitý nebo dokonce příliš virtuozní a tudíž pro Bachovu hudbu nevhodný, neobstojí, protože Bach využívá přesně tentýž zpúsob smyku hned v následující větě (Andante) téže sonáty. Zminěná věta totiž není jiným způsobem smyku vůbec hratelná.

Obdobný způsob smyku umožňuje interpretovat polyfonii také v 11. a 12. taktu fugy ze 3. sonáty (a na všech podobných místech v této fuze):


Tyto takty se obvykle hrají jako hlavní melodické téma doprovázené homofonními akordy. V důsledku toho chromatická protivěta úplně zaniká:


V těchto taktech považuji čtyřhlasou harmonii za souzvuk dvou dvojic hlasů. První dvojici, která obsahuje hlavní téma a jeho protivětu v chromaticky sestupných půlových notách, hraji v předepsaných délkových hodnotách (půlové noty tenuto), zatímco druhou dvojici složenou z vedlejších hlasů, hraji ve zkrácených délkových hodnotách:


Důsledné vedení hlasů je nutné také ve 137. taktu Ciaccony:


Akord d – fis – h (tón d je součástí tematické basové linie) se obvykle hraje arpeggio na třech strunách. V důsledku toho není možné tón d zahrát v předepsané délkové hodnotě, čímž je tematický basový hlas přerušen:


Tento akord hraji jen na dvou strunách (G, D), což mi umožňuje hrát tematický tón d v předepsané délkové hodnotě. Tón fis, který je zde méně důležitý, hraji zkráceně jako příraz k tónu h:


Dodržování předepsané délkové hodnoty je vhodné také v 2. taktu Adagia z 1. sonáty:


Toto místo hraji v půlpoloze, což mi umožňuje hrát tón fis v předepsané délkové hodnotě (čtvrťová nota tenuto) a tak udržet jeho melodickou návaznost s předchozím taktem:


Cílem mé realizace Bachovy polyfonie není usnadňovat technické problémy obvyklými zásahy do rukopisu, ale naopak co nejvíce vyhovět záměrům skladatele a přiblížit se co nejvíce varhannímu zvuku v jeho polyfonních větách, a to i za cenu obtížnějšího technického řešení.“

Břetislav Novotný


Na závěr bych se rád zmínil o mém osobním dojmu z Novotného interpretace. Věrně realizuje polyfonii ve zvukových a technických možnostech houslí, čímž vytváří sytou barevnost rejstříků, kterou nebylo možné vytušit ani při četbě partitury Sonát a partit. Pod dojmem z Novotného interpretace mohu odpovědět na Schweitzerovy pochybnosti tak, že ani v tomto případě Bach nepřecenil možnosti nástroje, ale naopak z něj vytěžil dosud skryté zvukové hodnoty úchvatné krásy.

Eduard Herzog