ČESKY / ANGLICKY

Břetislav Novotný využil své bohaté zkušenosti z komorní a sólové hry, z funkce dirigenta a hlavně z pedagogické činnosti k napsání knihy o intonaci na smyčcových nástrojích s názvem

“Jak hrát na housle čistě”

Analýza intonace houslí sólových, v souboru smyčcových nástrojů a při hře s nástroji různého druhu ladění.

B. Novotný sbíral téměř 45 let rozsáhlý materiál o této problematice. Záměr a smysl jeho knihy nejlépe ozřejmí její ÚVOD, který zde uvádíme v plném znění:


Úvod

Ze všech složek interpretačního umění je intonace nesporně jednou z nejdůležitějších. Čistá intonace zkrášluje a výrazně zvyšuje úroveň každého hudebního výkonu, nečistá ho naopak znehodnocuje a může v posluchači vyvolat velmi silný pocit nelibosti a odporu. Každý jiný nedostatek v interpretaci je spíš snesitelný než intonační nepřesnost, protože falešně znějící tóny nejsme vůbec ochotni tolerovat. Již samotný název – intonace – napovídá, že jde o problematiku výškových vztahů mezi tóny. Latinské slovo intonare znamená rozeznít nebo vytvořit tón (in tonus). V instrumentální hudbě představuje intonace výškové umístění tónů v určité hudební situaci podle jejich harmonického nebo melodického použití. Intonovat je proto možné jen na nástrojích s volitelnou výškou tónů, tj. jen na nástrojích smyčcových a dechových, které jako jediné umožňují výšky tónů v průběhu hry i během jejich znění měnit nebo přizpůsobovat. Na nástrojích s pevným laděním (např. na varhanách nebo na klavíru) intonace v tomto smyslu neexistuje, protože výšky tónů jsou pevně dány již při stavbě nebo při základním naladění nástroje a nemohou být v průběhu hudebního výkonu hráčem měněny. Význam a úloha intonace se neomezuje pouze na volbu výškových vztahů mezi tóny, ale odráží se i v tónové kvalitě hry a projevuje se významně i v oblasti výrazové. Mnozí hráči na smyčcové nástroje se většinou staví skepticky k teoretickým úvahám o intonaci, protože jsou přesvědčeni, že v ní rozhoduje jedině dobrý hudební sluch. Je nesporné, že kvalitní intonace by bez něj byla nemyslitelná, protože intonaci hodnotíme i korigujeme jedině sluchem. Dobrý hudební sluch je hlavní faktor, avšak přesto sám o sobě nestačí. Výstižně to vyjádřil P. Bazelaire1: „K čistotě intonace dospějeme dvěma cestami: inteligencí a sluchem. Omyl všech začátečníků spočívá v tom, že spoléhají jen na sluch a domnívají se, že to stačí. Inteligence musí nejprve chápat a sluch potom jen kontrolovat.“2 3 V intonaci je doposud veliký nepoměr mezi úrovní dosažených teoretických poznatků a potřebami hudební praxe. Dosavadní teoretické a hudebně-vědecké práce sice naznačují složitost této problematiky, avšak její příčiny dosud neodhalují dostatečně. Navíc zde existuje často diametrální rozdílnost názorů a stejně tak zřejmá bezradnost pokud jde o praktické využití teoretických poznatků ve hře na smyčcových nástrojích. Dokladem tohoto tvrzení jsou vzájemně si odporující výroky významných osobností v oblasti interpretace a pedagogiky, z nichž uveďme alespoň některé:

Rudolf Kolisch4 : „Příliš úzké rozpětí mezi citlivým tónem a základním tónem tóniny bývá přenášeno na všechny půltónové kroky a to je rozhodně škodlivé.“5
Leopold Auer6 : „V případě, že nejsou půltóny dostatečně úzké, je intonace vždy pochybná.“7
Kolisch odsuzuje všeobecné zužování půltónů, naproti tomu Auer je považuje za základní předpoklad čisté intonace.
Johann Joachim Quantz8 : „Tóny s bé musí být o koma 9 vyšší než tóny s křížky.“ 10
Pablo Casals11 : „…; v mém [intonačním] systému je totiž větší vzdálenost mezi des a cis12 než například v přirozeném půltónu c–des nebo cis–d.“13

Quantz doporučuje snížené tóny zvyšovat a zvýšené snižovat, avšak praxe Casalsova je zcela opačná: tón cis zvyšuje a tón des snižuje dokonce tak výrazně, že mu mezi těmito dvěma enharmonickými tóny vzniká rozpětí přesahující velikost diatonického půltónu přirozeného ladění.

Josef Micka14 : „Intonace temperovaná sama o sobě se nám po stránce sluchové hodí nejméně.“15
Louis Spohr16 : „Pro čistou intonaci je vhodné pouze rovnoměrné temperování, protože pro moderní hudbu žádné jiné řešení neexistuje.“17

Zatímco Micka pochybuje o vhodnosti rovnoměrně temperovaného ladění pro intonaci houslové hry, Spohr ho považuje za jedině možné. Po přečtení těchto vzájemně si odporujících výroků máme dostatek důvodů k malomyslnosti. Je vůbec možné rozhodnout, který z uvedených výroků je pravdivý a který mylný? Není snad v každém zrnko pravdy? Jakkoli to zní paradoxně, pravdivé jsou všechny, ale jen ve velmi omezeném rozsahu a jen v určité hudební situaci. Citovaní autoři se dopouštějí chyby tím, že vyslovují své výroky jako všeobecně platná pravidla. Korunu všemu dává výrok Carla Flesche18 : „I když je mi to líto, musíme slovům ,čistota hry‘ strhnout jejich svatozář. Hrát čistě ve fyzikálním smyslu je nemožné.“19 Při vší úctě ke C. Fleschovi nelze převzít jeho skepsi: v prvé řadě proto, že fyzikální intonační čistota nemusí vždy vyhovovat hudebnímu cítění, a též proto, že nedokonalost lidského sluchu fyzikální intonační čistotu většinou vůbec nevyžaduje. Celá tato kniha je motivována snahou v maximální míře tuto Fleschem vyjádřenou skepsi oslabit a otevřít hráčům na smyčcových nástrojích cestu, po které se mohou čisté intonaci co nejvíc přiblížit. Přináší též vysvětlení a analýzu výše citovaných protichůdných názorů a odpovídá na ně i na celou řadu dalších v literatuře dosud nezodpovězených otázek. Mnozí nadaní hráči docilují poměrně uspokojivých výsledků i bez teoretické znalosti intonační problematiky ať už díky svému nadání nebo díky trpělivému a vytrvalému opravování intonace, tedy víceméně zkusmo a někdy i zcela náhodně. Takový přístup k intonaci je však pouze instinktivní, nepromyšlený a proto neúplný. Hráči si většinou neuvědomují, jak k výsledku dospěli, a tak nemají možnost použít tuto zkušenost v jiných obdobných situacích. Nemohou svůj postup logicky zdůvodnit, vysvětlit a ani pedagogicky využít. Teprve promyšlený přístup k intonaci mění toto tápání v uvědomělou jistotu, vede ke zkvalitnění intonace a urychluje proces zdokonalování získaný doposud jen dlouhodobou zkušeností. Poskytuje přitom prostor i pro individuální pojetí a svobodu názoru, neboť umožňuje určit víc variant intonačně čistých řešení. Racionalizace intonace by se proto měla uplatňovat na všech úrovních technické vyspělosti – včetně začátečníků – vytvářením základních intonačních představ propojených s hmatovými návyky. Zkoumání intonace nutně vyžaduje zahrnutí teoretických úvah, analýz i matematických výpočtů. Přestože naprosto přesnou velikost intonačně čistých fyzikálních intervalů nejsme schopni v praxi realizovat, představují tyto intervaly pro nás vzory, ke kterým bychom se měli v mnoha případech co nejvíc přiblížit. Stejně tak i vjem intonační nečistoty má často svůj původ ve fyzikálních (akustických) jevech. Chceme-li proto zjistit podstatu intonační čistoty nebo nečistoty, nemůžeme se teoretickému zkoumání intonační čistoty tónů nebo intervalů z fyzikálního hlediska vyhnout. Zaměříme se však vždy jen na ty akustické jevy, jejichž vliv na intonační cítění je nesporný a prokazatelný. Přesvědčíme se, že výpočty nám pomohou odstranit celou řadu nejasností, nepřesností, nesprávných návyků, předsudků a mylných informací. Takto získané poznatky pak příznivě ovlivní a usměrní vlastní, sluchem a muzikálností řízenou intonaci. Matematické výpočty jsou jen informativní, a proto jsou záměrně uvedeny až na konci knihy, aby nerušily souvislost četby. I když je těžiště této knihy problematika houslové intonace, obsahuje kromě notových příkladů z houslové literatury též notové příklady z literatury violové, violoncellové, vokální, komorní i orchestrální. Řešení většiny houslových intonačních problémů lze navíc využít v intonaci violové a violoncellové s výjimkou hlubokých poloh těchto nástrojů, u nichž se projevují akustické odlišnosti způsobené nižším kmitočtem tónů. U kontrabasu je aplikace řešení houslových intonačních problémů vyloučena hlavně kvůli kvartovému ladění strun. Tato kniha nechce v žádném případě vzbudit v čtenáři dojem, že teprve po jejím přečtení bude možné hrát na smyčcových nástrojích intonačně čistě. Umění čisté intonace ovládají mnozí vynikající hráči mnohdy i bez teoretických znalostí, jen díky svému hudebnímu nadání, intonační intuici nebo dlouholetým zkušenostem. Hlavním záměrem této knihy je objasnit, jak vynikající instrumentalisté vlastně intonují a v čem spočívá tajemství jejich intonačně čisté hry, a současně také upozornit na některé mylné názory nebo vžité předsudky, které cestu k čisté intonaci zbytečně komplikují. Takto získané informace pak mohou významně usnadnit a urychlit řešení mnoha intonačních problémů všem hráčům na smyčcové nástroje – bez ohledu na výši jejich intonační nebo technické úrovně.

Kniha se připravuje k vydání v roce 2014.


11886–1958, francouzský violoncellista a pedagog.
2P. Bazelaire: L’Enseignement du Violoncelle en France, kapitola La Justesse, str. 9–10, Editions Salabert, Paris 1944.
3Všechny citáty ze zahraniční literatury jsou uvedeny v překladu autora této knihy.
41896–1978, rakouský houslista, pedagog a primárius Kolischova kvarteta.
5R. Kolisch: Religion der Streicher, Musik-Konzepte 29/30. Heinz-Klaus Metzger u. Rainer Riehn, München 1983.
61845–1930, houslista a pedagog maďarského původu.
7L. Auer: Violin Playing as I Teach It. Lippincott, New York 1960.
81697–1773, německý flétnista, hudební skladatel, pedagog a teoretik.
9Koma (z řečtiny) v hudbě znamená malý rozdíl mezi dvěma výškami téhož tónu; podrobněji viz 7.5. a 7.8.
10J. J. Quantz: Pokus o návod jak hrát na příčnou flétnu (z roku 1752), kapitola č. 17, odd. č. 7, § 8. Editio Supraphon, Praha 1990.
111876–1973, španělský violoncellista, dirigent a pedagog.
12Casals má na mysli nízké des a vysoké cis.
13J. Ma. Corredor: Hovory s Pablem Casalsem, kapitola č. IX., Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1958.
141903–1993, český houslový pedagog.
15J. Micka: Hra na housle, kapitola č. 10. Editio Supraphon, Praha 1972.
161784–1859, německý houslista, dirigent, hudební skladatel a pedagog.
17L. Spohr: Violinschule, Wien 1832.
181873–1944, houslista a pedagog maďarského původu.
19C. Flesch: Die Kunst des Violinspiels, 1. díl, kapitola Levá ruka – Intonace. Ries & Erler, Berlin 1923.